Chytání „pod nohama“
Ahoj,
na začátku dubna jsem se vypravil na týdenní výpravu na mojí oblíbenou řeku Labe. Po pár menších, ale přesto krásných rybách do 10 kil, jsem si dokázal zvednout osobáček z Labe a to na krásných šupinatých 17 kilo. Zobnul si jednu 20mm kuličku Kořeněného tuňáka 5 metrů od břehu.
Chytání u břehu jsem si v poslední době dost oblíbil, nechytá se mi tolik bordelu na vlasec, není přes půl řeky natažená šňůra, která by mohla ryby plašit a krmení je tak přesné, jako nikdy, ale má to taky svoje nevýhody.
Bivak si musím dávat dál od vody, abych neplašil ryby nějakýma zvukama, dupáním, které si člověk kolikrát ani neuvědomuje. Nesvítím čelovkou ani žádným jiným světlem, abych zase večer odrazem světla ryby neplašil. V neposlední řadě uklízím veškeré popadané větvičky okolo prutů a poblíž nich, abych na ně nešlapal a ony nepraskaly. Pruty mám rozmístěné dál od sebe, aby jsem při záběru nerozplašil i druhé lovné místo a většinou mám zapnutý jen příposlech.
Je to dost věcí, na které si musím dávat pozor, ale očividně to za to stojí. Kvůli šílenému tlaku okolo vody jsem si teď dal na pár měsíců s rybama na delší vycházky pokoj. To, co se v poslední době děje na březích našich svazových vod je až neuvěřitelný, a tak nějak mi to kazí chuť na tu naší oblíbenou kaprařinu. Pár posledních týdnů možná i měsíců se snažím najít zapomenuté tůňky a rybníky, na kterých je absolutní klid, který teď potřebuji.
Už jen zjistit, jestli tam plavou nějaké ty ryby.
S pozdravem Ondra Purket
