NÁVRAT DO MINULOSTI – Rybaření na Ukrajině 

Už jako malý kluk jsem chodíval se svým dědečkem na ryby. A tehdy to vzniklo – má vášeň k rybaření. Už je to víc než 30 let, ale na mé lásce k rybám se nic nezměnilo. A nikdy nezmění.

Do svých pětadvaceti let jsem vyrůstal na Ukrajině. Kdo ji někdy navštívil, ví, jak krásná země to je. Pryč od všech velkých, industrializovaných, hlučných měst, od frekventovaných silnic i menších prašných cest, za obrovskými lesy a jezery – to tam se nachází srdce Ukrajiny. Uprostřed nádherné divoké přírody. Pak však nadešel čas, a já se posunul o dům dál. Tedy nejen o dům, ale rovnou o celou zemi.  A tak jsem se ocitl zde – v České republice. Na svého koníčka jsem však nikdy nezanevřel – spíše naopak. Rybaření jsem v podstatě věnoval celý svůj život – a tak bych se rád podělil i s Vámi, našimi čtenáři, o pár rybářských dobrodružství.

Během posledních deseti let jsem navštívil mnoho rybářských destinací. Zavítal jsem například do Maďarska, Chorvatska, Německa i zpátky na Ukrajinu. Tam jsem však byl vždy jen na rybářských závodech, které probíhaly na sportovních komerčních vodách. Ano, často se mi povedlo chytit krásné ryby, ale nebylo to ono. Stále jsem totiž toužil zavítat zpět do divokých ukrajinských lesů a chytat ryby tak, jako kdysi s dědečkem.

A tak jsem se rozhodl moji touhu zrealizovat. V posledních dvou, třech letech jsem začal pomalounku sbírat různé informace, které k takovému výletu potřebujete. Jen si nemyslete, není to tak lehké! Tak abych Vám to trošku přiblížil. Za posledních pět let se mezi ukrajinskými rybáři nesmírně chytla kaprařina. Což je sice krásné, ale znáte to, dnes se vše točí kolem peněz. Proto se z mnoha krásných vod staly vody obyčejné, privatizované, kde sedí nějakej Ivánek a snaží se ze všech vyrejžovat co nejvíc peněz. A takovejch Ivánků je po tamní republice stovky, což mi značně zkomplikovalo můj plán. Nechtěl jsem na Ukrajinu jet kvůli něčemu takovému. Vždyť to můžu i u nás v Čechách. Chtěl jsem zažít autentický týden, jako za starých časů. Víte, tehdy jsme s dědečkem chytali divoké sazany. To Vám je ale nádherná ryba! Sazan je původní, nezušlechtěná forma kapra. Má protáhlejší tělo, které je po celé své délce kryté šupinami. V proudících vodách je jeho tělo více protáhlé a nízké. Dnes se však taková ryba hledá těžko. A ta už tehdy byla vzácná! Hlavně ta, kterou jsem toužil chytit nejvíc – sazan lysec s velkými šupinami. Věděl jsem, že moc šancí nemám, ale tím jsem se nenechal odradit, vždyť všechno jde, když se chce!

 Po usilovném hledání vhodného místa jsme dostali super tip na jedno jezero ztracené hluboko v lese ve vnitrozemí Ukrajiny. Za posledních sedmdesát let nebylo ani jednou vypuštěné, takže to byl velký předpoklad k tomu, že by se tam třeba nějakej ten lysej sazan našel. Místní lidé tam prý občas zahlédli i pár větších jedinců, kteří nešli chytit klasickou metodou. Tipů na jezera jsme měli víc, ale po pár týdnech přemýšlení jsme se nakonec rozhodli pro tohle.

A tak jsem si konečně naplánoval cestu. Dohromady jsem chtěl na Ukrajině strávit měsíc – dva týdny na jezeře a dva týdny na chalupě u rodičů. Sbalil jsem si svejch pár švestek (no, „pár“ jich opravdu moc nebylo) a odjel za velkým dobrodružstvím! Cesta byla poněkud namáhavá, se všemi těmi kontrolami na hranicích, ale za necelých 16 hod jsem se ocitl ve své rodné zemi. Nejdříve jsem zajel k rodičům na chalupu do jedné malé vesničky na západě Ukrajiny. Vídáme se jen párkrát ročně, takže takových momentů s rodinou si velmi vážím. Po pár dnech plných výpovědí o tom, jak se mám a co vlastně zrovna teď dělám, jsem měl konečně čas prozkoumat trochu okolí. Pátral jsem po jezírkách i větších jezerech, kam bych někdy mohl zavítat na rybařinu. Ale s výsledkem jsem nebyl vůbec spokojený, takže jsem se na to po chvíli vykašlal a začal se pořádně těšit na nadcházející dobrodružství, které už se neúprosně blížilo.

Domluvil jsem se se svými přáteli z Kyjeva, kteří jsou stejně vášnivý kapraři jako já a vyrazili jsme na cestu. Jenže to cestování po Ukrajině není vůbec nic jednoduchého, to vám teda povím. Jediná jakž takž dobrá silnice, která se tam vyskytuje, je maximálně hlavní tah z Kyjeva do Lvova. Ale jednou odbočíš a už je s tebou konec. Všude samý obrovský díry v asfaltu, no já normálně myslel, že zůstanu bez kol! Navíc třeba něco jako GPSka vám taky přestane fungovat hned po odbočení na nějakou z menších cest. Ale na druhou stranu, lidi jsou tam super. Při každé chybné odbočce bez navigace, kdy jsme bloudili lesy křížem krážem a následně se pak ptali na cestu, nejenže nám ji pomohli najít, ale vždy nám nabídli i vodu a malé občerstvení. Tomu se totiž říká pravá ukrajinská pohostinnost! A tak jsme jeli a jeli, nejdříve velkými lesy, potom jinými, potom stále menšími a menšími, tu a tam se objevila nějaká zapadlá malá vesnička, ty se však také stále zmenšovaly, čím hlouběji v lesích jsme se nacházeli. Okolo nás začala pobíhat divá zvěř, cesta byla špatná i tak, načež se změnila v cestu polní, po které se už skoro nedalo jet. Ale přesně ta nás dovedla na místo X. Na místo, kde lišky chodí dávat dobrou noc.

Z hloubi lesa se před námi vynořilo krásné jezero s křišťálově čistou vodou. A to rákosí, tolik ho bylo! Měl jsem obrovskou radost. Jezero vypadalo opravdu nedotčeně, vše, co jsme měli z doslechu, byla pravda. Jediná věc, kterou udělal člověk, byla opravená hráz. Objeli jsme jezero dokola a začali hledat perfektní místo pro rybařinu. Po chvilce hledání jsme měli opravdu na jedno dobré štěstí – bylo v takové menší zátoce, břeh byl v lese a nad hlavou jsme měli samé jehličnany, jak už to v takových lesech bývá. Vybrali jsme místo co nejblíže k rákosí, ne na čisté vodě, na tu jsme měli jen krásný výhled. Místo jsme našli, tak jsme postavili i tábor a nafoukli člun. Potom jsme šli vytipovat pár míst, o kterých jsme mysleli, že by se na nich mohly vyskytovat pěkné ryby. Začali jsme s rozkrmováním dvou míst větším množstvím krmení a pak už jen čekali, jak to všechno dopadne. Začlo se stmívat a my si jen užívali krásné společné okamžiky na tak jedinečném místě a povídali si dlouho do noci. Ta první byla tichá, bez záběrů. Nad ránem se nám však povedlo chytit jednoho sazana. Byla to krásná podívaná a to mě ještě víc utvrdilo v tom, že jsme na správném místě. Věděli jsme, že jim naše krmení zachutnalo, takže nám nezbývalo nic jiného, než čekat, čekat a čekat. Druhý den ráno však museli kamarádi odjet zpět do práce, takže jsem osiřel a na pár následujících dní zůstal s rybama sám. A jak to bylo dál? To už se dozvíte v příštím vydání. 🙂

Slávek „DOK“ FALTUS